Jak se žije S a jak BEZ

Již v zimě ve světě začala nová situace. My jsme zatím nic neřešili, jen jsme sledovali zprávy a čekali, zda se z toho něco vyvine. Někdo to bral na lehkou váhu, někdo v tom viděl katastrofu, někdo to bral tak, jak to zrovna v dané době bylo a jaké dostal informace.

Na jaře začala situaci i u nás „houstnout“. Začali se lidé bát, začalo se objevovat mnoho zpráv, které šířily informaci o tom, že je zde něco nového a že nevíme, jak to bude probíhat.

Ano, píši o covid-19, koronavirus. Začal boj naší země a dalších států a světa proti nemoci, viru, o kterém nikdo nic moc nevěděl. Začaly se zavírat školy, služby a další věci. Začalo se bádat a zjišťovat.

Jak se žilo s touto hrozbou našim lidem s duševním onemocněním?
Jak zvládali či nezvládali omezení u sebe doma či ve svém okolí?

Nyní po létu, začátkem podzimu je to tady znovu. Něco stejného, něco nového. Opět jdeme do boje a musíme zvládnout nelehkou situaci. Je to stejné jako na jaře, nebo je to úplně jiné, nebo jsme již rezignovali či se snažíme žít si své životy a nevnímat pořád jen informace o strachu a omezení?
Toto vše se snaží popsat lidé s duševním onemocněním v této brožurce. Přináší jejich pocity a situace, které ne vždy souvisí jen s nemocí, ale i s každodenním životem, který touto pandemií neskončil, ale trvá dál a musíme ho žít.

Přeji všem, ať tuto cestu zvládneme a udržíme si svoji kvalitu života a zotavení.

Mirka Podgornych

CO MI POMÁHÁ V ŽIVOTĚ

V poslední době prochází naše země nejen velkou reformou psychiatrické péče, ale i vlnou tzv. RECOVERY – zotavení.
Obrovská skupina vážně duševně nemocných lidí, pro které jsou zatím jediným řešením opakované hospitalizace v psychiatrické nemocnici, nemá po propuštění téměř žádnou nabídku služeb, která by jim umožňovala žít doma (pokud možno bez závislosti na rodičích) a řešit své zdravotní a sociální problémy v přirozeném prostředí. Ambulantní psychiatrická péče je jim k dispozici pouze jedenkrát měsíčně přibližně 5 – 10 minut a sociální služby často nemohou využívat vůbec.
Mají buď malou kapacitu a jsou nedostupné nebo ve většině regionů prostě neexistují.
Proto je tak důležité pracovat na péči v domácím prostředí, v komunitě, kde tito lidé žijí. Ale především také pracovat s těmito lidmi, aby si uměli
říct, aby poznali, co potřebují a tak se podíleli na svém životě.
Všichni známe naše známé pořekadlo: „Co si neuděláš sám, jako když nemáš.“ Proto, pojďme se zamyslet, co potřebujeme k našemu zotavení a k tomu, abychom žili kvalitní život a hlavně život, který se nám líbí a který bychom pro sebe v skrytu duše chtěli.
Co nám pomáhá v našem životě?
Víme to?
Známe se?
Mirka Podgornych

JSEM BIPOLÁRNÍ NEBO SE PROBOUZÍM? – Vzpomínky Seana Blackwella

Ve vzpomínkách na události kolem vlastní nemoci  nechává Sean Blackwell nahlédnout jiné lidi do třinácté komnaty duševního onemocnění a spirituálních zážitků.

Prolog

„Policejní důstojník z Toronta mě vzal do nebe? To je neskutečné.“ Aspoň jsem si to myslel, když mě na nosítkách nesli do výtahu v hotelu Windsor. Pořád si pamatuji dotek kovových pout, které se mi zařezávaly do zápěstí.
Svoboda.
Tak volný, byl jsem si jistý, že jsem zemřel.
Ale cesta na nebesa byla náročnější, než jsem si představoval. Udělal jsem všechno, abych se tam dostal. Svlékl jsem se, pokusil se projít betonovou podlahou, klepal jsem na všechny dveře tanečního sálu a dokonce jsem vypnul hotelové osvětlení. Proto mě policajti sebrali.
Z nepochopitelných důvodů se mým výletním dopravním prostředkem stala pohotovost psychiatrické nemocnice ve Wellesley. Sotva jsem byl uklizen do postele, stala se celá nemocnice kosmickou lodí cestující vesmírem. Naštěstí přispěchal můj otec, aby letěl se mnou.
Po tomto neuvěřitelném život určujícím momentu jsem už nikdy nebyl schopen pohlížet na sebe a na svět stejně jako předtím. Během pouhého víkendu se zcela rozpadla nejen má identita ale i všechny mé sny a ambice.
Za to Ti díky, Bože!
Život, který mě čekal, byl daleko zajímavější nežli ten, který jsem nechal za sebou. Má dřívější monotónní rutina se rychle proměnila v intenzivní cestu plnou zážitků. Zatímco dříve jsem byl utlačován požadavky „reálného světa“, nyní stojím zpříma, sebevědomý, a čelím životním výzvám s oduševnělou sebejistotou. Trvalo to celou dekádu, než jsem zjistil, že moje duchovní probuzení bylo běžnějším zážitkem, než jsem si představoval a že ti, kteří byli tímto zážitkem požehnáni, jsou obvykle diagnostikováni jako lidé s bipolární poruchou. Jakmile se tak stane, doživotí na medikaci je na dosah ruky.
Když jsem si tohle uvědomil, moje mise byla jasná. Musím o tom mluvit a o svůj příběh se dělit. Potřeboval jsem všem, kdo byli ochotni naslouchat, sdělit, že to, co může vypadat jako zhroucení, může také vést k prolomení.
Takže soud nechám na vás:
Jsem bipolární nebo jsem se probudil?

WILL HALL: Průvodce bezpečnějším vysazováním psychiatrických léků

Autorova poznámka

Podobného průvodce bych si přál mít v době, kdy jsem užíval psychiatrické léky. Prozac mi po jistou dobu pomáhal, pak mi způsoboval manické a sebevražedné stavy. Po vysazení Zoloftu mi bylo celé dny mizerně a terapeut mi říkal, že to předstírám. Ošetřovatelé, kteří mi odebírali krev pro zjištění hladiny lithia, mi nikdy nevysvětlili, že je to pro zjištění toxicity léku, a mně bylo řečeno, že Navane a další antipsychotika, která jsem bral na zklidnění mých divokých duševních stavů, jsou nezbytná kvůli chybné chemii v mozku.

Několik let jsem užíval mnoho psychiatrických léků, ale lékaři, kteří mi je předepisovali, mě nikdy neinformovali a nestarali se o to, abych cítil, že spolurozhoduji. Nevysvětlili mi, co léky dělají, nerozebírali se mnou možná rizika, nenabízeli mi alternativy, nepomáhali mi, když jsem chtěl léky přestat užívat. Informace, které jsem potřeboval, nebyly nebo byly nedostatečné či nepřesné. Když jsem nakonec začal sám hledat způsoby, jak se cítit lépe bez
léků, nešlo to kvůli systému péče o duševní zdraví, příčilo se mu to. Jedna moje část opravdu nechtěla psychiatrické
léky, ale druhá moje část zoufale potřebovala pomoc. Velice jsem trpěl – opakované sebevražedné pokusy, pronásledování hlasy, extrémní nedůvěřivost, bizarní zážitky, skrývání se v prázdném bytě, neschopnost postarat se o sebe. Léčba byla neúčinná a nikdo mi nenabídl jiné možnosti. Chtělo se po mně, abych nahlížel své problémy jako
„biologicky dané“ a „vyžadující“ medikaci, aniž by se připustilo, že medikace je jen jedna možnost z mnoha. Jeden čas to vypadalo, že léky jsou jediná cesta z problémů. Trvalo mi roky, než jsem zjistil, že všechny odpovědi a naději na zlepšení nosím uvnitř sebe.

ADRESÁŘ SLUŽEB pro lidi s duševním onemocněním v České Republice

Úvodní slovo

 

Čtenáři,

držíte v ruce sice útlou, ale cennou příručku. Obsahuje základní přehled poskytovaných tzv. psycho-sociálních služeb v České republice, najdete zde služby nejen zdravotní a sociální, ale i ty, které nejsou registrované. Tento adresář má potenciál stát se průvodcem každého z nás, kdo se dostane do situace, kdy budeme potřebovat pomoci zvládnout život s duševní nemocí – ať už v roli pacienta (rsp. uživatele), příbuzného, přítele či odborníka. Velice si cením solidního zpracování množství informací, které je snadno pochopitelné a zejména využitelné i pro čtenáře, kteří se v problematice psychických onemocnění orientují (zatím) jen málo.

To, že se jedná o útlou publikaci, není pouze důsledkem daru stručného vyjadřování se autorů, ale bohužel zejména faktu, že poptávka po službách pro osoby s duševní nemocí není ani zdaleka nasycena. Některé druhy služeb, jak je známe ze zahraničí, u nás neexistují, nebo se vyskytují ve vzácné podobě solitérů. Stále, byť snaha reformovat psychiatrickou a psycho-sociální péči směrem k individuálnímu přístupu k pacientům je již letitá, se nepodařilo v dostatečném množství, kvalitě a dostupnosti vybudovat a udržet potřebnou škálu zařízení a služeb.

Ráda bych si také posteskla, že žádný adresář nemůže být nikdy ve chvíli vydání a distribuce aktuální, protože od momentu redakční uzávěrky vzniklo bezpochyby několik dalších služeb a jsou v adresáři zbytečně opomenuty. Bohužel, vzhledem k současným možnostem financování sociálních služeb lze spíš očekávat změny ve smyslu snížení kapacity těch existujících…

Přeji nám všem proto, byť s určitou dávkou idealismu, aby v řadách zástupců exekutivní moci na všech myslitelných úrovních zvítězil zdravý rozum nad chaosem a populismem, aby se tedy český sociální a zdravotní systém dočkal kýžených reforem. Abychom my všichni, kteří někdy budeme potřebovat služby z oblasti péče o duševní zdraví, tuto péči dostali, ba abychom si mohli i vybrat. Pevně totiž věřím, že model kvalitních a dostupných sociálních služeb a psychiatrické péče se může stát realitou i v tomto státě.

S úctou a v obdivu všem těm, kdo se potýkají s psychickým onemocněním, ať už na kterémkoli z břehů,
Bc. Andrea Studihradová

 

DESATERO PRVNÍ POMOCI

Snad každý z nás se už někdy dostal do situace, kterou by mohl nazvat svou ‚životní krizí’. Možná jsme si museli poradit sami, možná jsme měli to štěstí, že nám s tím někdo pomohl. Nemusíme být zrovna odborníky na lidskou duši, abychom se dostali do situace, kdy se na nás obrátí někdo s voláním o pomoc. Už na základní škole se učíme jak dát první pomoc při vyvrknutí kotníku, topení ve vodě nebo zlomení nohy. Málo koho z nás však ve škole učili, jak dát první pomoc v těžké životní situaci. V tomto článku se chci podělit o své zkušenosti s krizovou intervencí, pokusil jsem se vše pro přehlednost shrnout do deseti bodů.

Vždy je nutné, abychom k tomu druhému přistupovali otevření, bez předsudků. Toje velice důležité právě v kontaktu s adolescenty – jejich zevnějšek může být zcela odlišný od našeho vkusu a jejich chování se může výrazně lišit od našich představ (a zpočátku i zkušeností) o tom, jak se chová člověk v krizi. Mohou být odmítaví, vulgární nebo agresivní, nemusí také vůbec komunikovat. Najdeme-li v přírodě poraněné zvíře a snažíme-li se ho ošetřit, může nás pěkně pokousat. Neudělá to ze zlomyslnosti, není zlé, prostě se jen hrozně bojí. Ať tedy příchozí vypadá sebestrašidelněji a chová se úplně nemožně, je to člověk v průšvihu, kterému někdy stačí dát jen trochu jistoty, aby odložil svou masku, jíž leká potenciálního nepřítele. Čím více máme jistoty my sami, tím větší jistotu nabízíme tomu druhému. Samozřejmě si nemůžeme být jisti tím, že dokážeme vyřešit vše, o čem s námi bude ten druhý mluvit. Žádný člověk nezná správné řešení na každou situaci (a kdo si myslí, že zná, měl by se nad sebou zamyslet). O to ani ve skutečnosti nejde. My si můžeme být jisti tím, že nabídneme celou svou osobnost ke společnému hledání. Každý člověk v sobě s otázkou nosí i odpověď na naše ‚nevím’. Na začátku nám pomůže tuto odpověď spatřit. Není to nejistota, ale pokora k osudu druhého a ochota mu naslouchat. Dát člověku, který za mnou přijde v krizi jistotu potřebnou k tomu, aby mohl svému problému‚ pohlédnout do tváře. To znamená vymezit prostor, v němž může k takovému setkání dojít. Nemusí to být zrovna pracovna s pohovkou, ale ani hospoda nebývá tím nejlepším řešením. Je dobré se dohodnout, přičemž dát přednost klidnému prostředí, kde nejsme rušeni dalšími osobami. Zrovna takové místo může ten druhý navrhnout, aby si udržel ‚zadní vrátka’, ale nebývá tak těžké mu to prostě rozmluvit. Nikomu, kdo za námi přijde v akutní krizi, bychom neměli odpovědět ‚nemám čas’. I kdybychom měli času skutečně málo, tuto větu druhý pociťuje jako odmítnutí, nezájem. Veškerá odvaha, kterou v sobě musel k něčemu takovému najít, se rázem promění v nic. Navíc je pro něj další pokus o vyhledání pomoci ještě těžší. To musíme mít na paměti, než problém odstrčíme nebo zlehčíme, abychom ho pak mohli také odsunout. Čas poskytnutý člověku v krizi je časem skutečného setkání, které nemusí přidat jen další balvan na naše bedra, ale bývá často naopak i pro náš život obohacením. K prolomení případných počátečních bariér nepomůžeme tomu druhému tím, že se na něj ‚vrhneme’. Tak pomáháme překonat bariéry sami sobě a toho druhého jen polekáme. Pro určení způsobu, jak se k někomu přiblížit, žádné pravidlo neexistuje. Je třeba být velice citlivý a pozorný. Někdy je důležitá trpělivost, jindy je zbytečná opatrnost škodlivá. Na obou stranách je většinou hodně strachu z odmítnutí. Ten si ale člověk nemůže zakázat. Pomáhající by o něm ale měl vědět (terapeut musí), aby ho mohl vědomě překonat. Protože v akutní krizi člověk prožívá zmatek, nerozumí přesně tomu, co se děje v něm samotném i kolem něj. Nemusí být tedy hned tak snadné dozvědět se, co se opravdu děje. Nevyzná se ve svých pocitech, které mohou být ambivalentní, neví, jak má reagovat. Je třeba se snažit v situaci rychle zorientovat a zřetelnými otázkami a zdržením se vysvětlování pomoci se zorientovat i tomu druhému. Na interpretace je dost času. Nejdřív je nutné, abychom oba přesně věděli, o co jde. V případě, že se tomu druhému špatně mluví a neví jak začít, můžeme mu trochu pomoci, když mu řekneme, jakým dojmem na nás působí (jeho postoj, gesta, výraz v obličeji). Možná to zní trochu zvláštně, ale je to zcela na místě. Člověk v krizi je samozřejmě rozrušený. Může plakat, může se vztekat a ten, kdo mu chce pomoci, neměl by se ho hned od začátku snažit všemi svými prostředky zklidnit více, než je nutné k uskutečnění rozhovoru. Sdělení, která se dozvídáme, bývají silně emotivně nabitá, což se může v tomto směru během povídání zhoršit. Tím, že se ho nebudeme snažit za každou cenu udržet v klidu, mu umožníme to, čeho se sám do této chvíle bál – svou situaci si skutečně prožít. Tak se i zbaví části svého strachu a otevře se pro hledání řešení jeho krize (kterým může být i smíření se s novou situací). Když se my nebudeme bát prožít s druhým chvíle utrpení, uděláme společně velký krok dopředu. Přesto, že ten, kdo za námi přichází, by znal řešení své situace nejraději hned po první větě, nebývají to obvykle ta pravá. To, co se nabízí samo, není výsledkem cesty skrz daný problém, ale obvykle směrovka mimo problém. Nechtěl bych tuto situaci nějak schematizovat, ale myslím, že překonávání krize se děje ve dvou stupních. Nejprve jde o zvládnutí akutního stavu, který je pro člověka nesnesitelný, a může často být i životu nebezpečný. Tady je rychlé zorientování se v situaci a první řešení zcela nutné – to je právě ta první pomoc. Ale tak jako při první pomoci po úraze, i zde se nejedná o ´léčbu zranění’.  V prvním stupni se tedy řeší krizová situace, ve druhém až vlastní problém, který je příčinou této krize. Je dobré mít na paměti, že nestačí uvést člověka do ‚stabilizované polohy’, protože krize má v sobě léčebný potenciál, který je třeba využít. Ten, který přichází v akutní krizi, potřebuje pomoci s mnoha věcmi – sdílet svůj problém, na který sám nestačí, uvolnit a prožít emoce, které k tomu patří, zorientovat se ve své situaci (a získat tak první náhled), radu a pomoc při společném hledání východiska. Jedno lidové přísloví praví: ‚Radu dá ti každý přítel, málokdo však mouky pytel’. Jde tu i o konkrétní pomoc, která je někdy nezbytná, a na kterou se často jaksi zapomíná. Nemělo by se ale jednat o pečovatelsky pojatý přístup, protože tím jen podporujeme regresi toho druhého a jeho situaci přebíráme do svých rukou. To je ta otázka, kterou si (i nám) člověk položí právě v momentě, kdy se uklidní a zjistí, že s ním sedí někdo, koho jeho starosti zajímají. Když ji nepoloží on sám, měli bychom ho k tomu dovést. Tím se otevírá možnost další práce, možnost krizi překonat, ne ji odsunout. A není to naše práce, která bude následovat, ale především práce toho druhého. Někdy však potřebuje vedení a pak se musíme dohodnout, kdo ho povede. Když přijde za mnou, je dobré, budu-li to právě já, protože už vím, o co jde, existuje mezi námi už nějaký vztah, on má ke mně důvěru. Vím-li předem, že takovou pomoc mu nemohu nabídnout, rozmyslím si, jestli znám někoho, kdo by byl vhodnější. Někdy se však ukáže až během vypravování, že by má pomoc nestačila, protože je například potřeba speciální terapie nebo hospitalizace. O tom je nutné se společně dohodnout (a nevolat sanitku z vedlejšího pokoje). Při takovém rozhodování musíme umět odhadnout své schopnosti. Je mnoho těch, kteří než by si připustili to, že na něco prostě nestačí, raději ‚pomáhají za každou cenu’. Ale ať už toto rozhodnutí dopadne jakkoliv, měl by člověk, se kterým se loučíme, mít pocit alespoň nějakého dílčího řešení své situace. Mnohem lépe se mu bude počítat s budoucností. Jeho situace už není beznadějná. Autor: Jan Kulhánek

LÉKY UŽÍVANÉ V PSYCHIATRII

ANTIDEPRESIVA (léky upravující chorobně pokleslou náladu)

Charakteristika účinku: Široká skupina léků, která působí na chorobně pokleslou (depresivní) náladu a další příznaky, které doprovázejí depresi (útlum, neklid, strach, neschopnost prožitku štěstí). Obecně platí, že účinek antidepresiv se projevuje se zpožděním několika dnů až týdnů.

ANXIOLYTIKA (léky snižující úzkost)

Charakteristika účinku: Léky, které odstraňují úzkost a působí tlumivě na centrální nervový systém.

HYPNOTIKA (léky navozující spánek)

Charakteristika účinku: Léky působící tlumivě na centrální nervový systém. Navozují spánek. Jejich efekt závisí na použité dávce.

NEUROLEPTIKA (léky upravující chorobně narušené myšlení)

Charakteristika účinku: Léky, které upravují chorobně narušené myšlení, vnímání, chování a jednání. Nejpočetnější a nejdůležitější skupina léků užívaných v psychiatrii.

NOOTROPIKA (léky zlepšující vědomí, proces učení a paměti)

Charakteristika účinku: Příznivě ovlivňují poruchy vědomí, proces učení a paměti.

PSYCHOSTIMULANCIA (léky působící stimulačně na psychiku)

Charakteristika účinku: Urychlují psychomotorické tempo, zvyšují nabídku představ, urychlují myšlení, zlepšují výbavnost paměti, ale ne úkor přesnosti, zahánějí únavu, zkracují spánek, snižují chuť k jídlu. Působí stimulačně i u zdravých osob. Pro své aktivující účinky jsou psychostimulancia zneužívána s rizikem vzniku drogové závislosti.

TYMOPROFYLAKTIKA (léky stabilizující náladu)

Charakteristika účinku: Léky různého složení, které působí preventivně (profylakticky) proti vzniku manických a depresivních fází u onemocnění, kdy se tyto fáze opakují. Stabilizátory nálady.

Zdroj: www.vodopad.cz

KOMIKSY

Skupina MAJRA sbírala příběhy, které poskládala do komiksů a s nimi pak VIDA pracovala zejména ve školách. Komiksy můžete zhlédnout pod odkazy MAJRA či Besedy a přednášky. Stáhnout se ji můžete zde v .pdf

Komiks Blázinec na vlastní kůži

Formát A3 | Formát DL | Formát DL bez textu

Komiks (Ne)komunikace a já

Formát A3 | Formát DL | Formát DL bez textu

Komiks Nahoru dolů, blázinec

Formát A3 | Formát DL | Formát DL bez textu

Komiks Ona, on a deprese

Formát A3 | Formát DL | Formát DL bez textu

ŽIVOT A DÍLO LIDÍ S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM

Svědectví o vlastní nemoci nechává nahlédnout jiné lidi do třinácté komnaty duševního onemocnění.

 

DLUHY FENOMÉN DNEŠNÍ DOBY

Banky ochotně půjčují statisíce i lidem s duševní chorobou. A ti své dluhy nedokážou splácet.

NEZŮSTAT NA VŠE SÁM

Jsem unaven a nemám fantazii. Podivný příběh náruživě žiji. Pravda je, že v něm chybí láska. Samota je má dokonalá maska.

JDE TO BEZ LÉKŮ?

Příběhy lidí, kteří se nevzdali a vzali svůj život do svých rukou. Jednou byli nahoře, jindy zase dole, ale zvedli se a šli dál.

ONA, ON A DEPRESE

Výpověď dvou lidí, kteří se potkali s nemocí zvanou deprese.

NAHORU DOLŮ, BLÁZINEC

O paní, která vypadá křehce a nikdo by nehádal, že prožila tolik věcí ve svém životě.

(NE)KOMUNIKACE A JÁ

Toto povídání o nemoci nám napsal jednou náš pracovník.

PRVNÍ KONTAKT S JINÝM SVĚTEM

Pohled na první známky nemoci očima těch, kteří touto nemocí trpí a žijí s ní.

BLÁZINEC NA VLASTNÍ KŮŽI

Svébytný svět psychiatrické léčebny očima jejích pacientů.

NAMALUJ SI IDEÁLNÍ LÉČEBNU NEBO JEJÍ ODDĚLENÍ

Kresby – jak má vypadat ideální léčebna v představách pacientů.